V Mexiku jsem vedle řady svátků a dokonce i vlastních narozenin (které zahrnovaly piñatu, mezcal a smažené cvrčky) mohla oslavit i Nový rok. Nacházela jsem se zrovna v malé vesnici ve státě Quintana Roo na poloostrově Yucatán. Široko daleko byla jen džungle. Ubytoval mě architekt a umělec z Mexico City, který si zde postavil typický mayský domek a vedle něj ještě domek pro hosty, který nabízel turistům. Byl to člověk, kterého mělo okolí tak trochu za podivína, protože nikdo moc nerozuměl tomu, co dělá. A tak jsme si skvěle rozuměli.

Bylo to nádherné klidné místo. Až na to, že při práci na zahradě mi z náletů stovek komárů otékaly kotníky a soused měl farmu s kohouty pro ilegální kohoutí zápasy. Velká kovová lebka se zkříženými šavlemi na bráně jeho vysokého plotu ve mně vzbudila dostatek respektu, abych se nevyptávala na další detaily. Komáry vyřešila moje síť na hamace a řev kohoutů špunty do uší.

Když se přiblížil konec roku, za ploty domů se začaly objevovat figuríny připomínající naše čarodějnice nebo strašáky z pole s cedulkami „Šťastný nový rok“. V den D je lidé vzali, posadili doprostřed vesnice, tedy na hlavní silnici, a začali na ně házet ilegálně velké petardy, aby je zapálili. Vtip byl v tom, že samotné figuríny byly napěchované rachejtlemi. Musím uznat, že Mexičané jsou občas trochu blázni. Kolem toho samozřejmě klasicky odpalovali rachejtle, jako máme u nás. Nad čím mi ale zůstával rozum stát, byli místní psi. Jakmile bouchla petarda nebo zasvištěla rachejtle, psi se seběhli ke zdroji hluku, aby to pořádně prozkoumali. Tímhle cirkusem samozřejmě čas od času projelo auto, přitom pouštělo hlasitou hudbu a troubilo na pozdrav, zatímco místní mu mávali. Ukázalo se, že já a Alfredo máme citlivější sluch než místní psi, a tak jsme se ještě před koncem veselí uchýlili do vedlejších ulic zavalených barevně osvětleným kouřem, připili si na nový rok sklenkou vína a za zvuků petard a neúnavného kokrhání šli spát.