Kousek po silnici, sráz dolů, a jsem kempu. Spíš kempovací místo, zdarma, na plošině, asi 15 metrů nad pláží. Po jedné straně teče řeka, přes vodopády končící v oceánu. Po útesech nad pláží stéká v kapkách voda a neustále tak vyživuje zelenou stěnu tropických rostlin. Kamenitou pláží země nekončí, v moři se tyčí několik skal, které se před věky oddělily od pevniny a samostatně tam stojí jako výstražné majáky pro lodě. Kolem nich krouží racci a střemhlav se vrhají do vody pro ryby. Zaručeně jedno z nejnádhernějších míst, jaké jsem viděla.

Nejsem tu sama, v kempu přespává také trojice mladých francouzů. První konverzace byla trochu zmatená, něco se nám ztratilo v překladu. Nakonec si ale rozumíme. Přidávám se k jejich táboráku. Chceme pozorovat hvězdy, ale jako obvykle se nad Azory stahují mračna a není nic vidět. O zábavu se nám ale postarali mořští ptáci, kterým se zalíbil náš oheň a rozhodli se prolétávat nám těsně nad hlavami.

Probouzím se do deště. Francouzi už balí stan. Připluli sem z Karibiku na nějaké plachetnici. Původní plán byl návrat domů, ale Azory je nadchly stejně jako mě a našli si tu letní brigádu. A tak už spěchají zpět do práce. Nemám moc jídla, ale i za cenu toho, že budu hladovět musím malovat. Chci prostě vzpomínku z tohohle místa.

Po druhé hodině konečně vyrážím. Vavřínový prales, krysy uskakující z cesty, rychlá koupel pod vodopádem, lesem pohlcené staré zahrady plné banánovníků, terén čím dál tím horší. Nicotných 17 km a přitom 7 hodin očistce. Na kraji vesnice potkávám postaršího pána. Ptá se mne odkud jdu a kroutí hlavou. Cesta byla náročná ale také nádherná, ničeho nelituji. Problém ale je, že jak jsem předpokládala, tak do vesnice jsem přišla pozdě, všude už je zavřeno. Nacházím jen místní pivnici a k večeři mám jen pytlík slaných buráků. Vlastně mi to ani nevadí, jsem tak unavená, že jdu rovnou spát.

Obraz prodán.