Konečně přicházím k odpočívadlu. Kruci, cedule zákaz kempování. No nic, teď už stejně jinam nedojdu, za mnou jen silnice, přede mnou město. Stmívá se a opodál je stále zaparkované auto. Nikoho ale nevidím a tak si pověsím hamaku co nejdál od cesty, ať mne nikdo nevidí. Noc byla klidná. Ráno zjišťuji, že jsem tu opravdu nebyla sama. Za umývárnou na matraci, zachumlaný do hory peřin, tak že ani není vidět spí Enrique. Má s sebou dva boxery, kteří ho na mne upozorní. Může se to zdát divné, ale strach měl spíš on ze mě, než já z něj a jeho psů. Je tu trochu nelegálně a lekl se, že za ním jde policie. Dáváme se do řeči. Během skoro dvou hodin mi řekne skoro celý svůj životní příběh. Sice tomu jeho mixu španělštiny a portugalštiny opepřené snahou o angličtinu moc nerozumím (na mou obranu, prý už mu moc nerozumí ani jeho vlastní máma), ale i tak je to docela zajímavé povídání. Patnáct let tu dělal holiče a posílal peníze domů do El Salvadoru. Už toho má ale dost a vrací se domů. Stačí už jen prodat to auto, které stojí opodál.
Sice absolutně nechápe, proč chodím pěšky, ale je osamělý a tak bere Shakiru a Maxe a přidává se k mojí pouti. Já jsem ostatně taky docela osamělá, jsem tu asi třetí den a včera jsem měla trochu krizi a tak jsem ráda za společnost. Myslela jsem, že se mnou půjde jen dolu do města, ale jde stále dál. Město jsme prošli a vyrážíme do lesa, podél řeky. Po chvíli přicházíme k tajemné stavbě. Najdu informační ceduli a zjišťuji, že jde o starou vodní elektrárnu. Snažím se to vysvětlit Enriquemu, ale pochopí to, až když sám vidí ceduli.
Rozhodl se, že nás podepíše do mechu, který pokrývá rozpadlé zdi elektrárny. Ke jménům připíše číslo 2003. Nechápavě se ho ptám o co jde a on, že to je přece rok. Tak se mu nejistě snažím vysvětlit, že už není rok 2003. Co já vím, třeba jsem cestovala časem, protože kdo by si myslel že je rok 2003? Pochopil. Nápis opravuje. Teď je tam 2013. …No skoro, je rok 2023. Radši jsem to tentokrát opravila sama. V tom mechu už to stejně nejde poznat.
Nakonec se mnou došel až na druhou stranu ostrova. Celou dobu mne ujišťoval že si poradí, že v noci je teplo a všude má spoustu přátel. Na noc jsem mu půjčila aspoň karimatku a svojí mikinu na přikrytí. Úplně s sebou nenosím výbavu pro dva. V noci mne vzbudil. Nacpaný v mojí mikině jako párek ve střívku. Anna! Help, Anna! I’m cold! …No jo, ale co já s tím? Aha, vždyť já mám ještě žďárák ze stříbrné folie! Situace zachráněna. Ráno si říkam, že to byla sranda, ale stačilo. Už si vzpomínám, proč jsem chtěla jet sama, a tak to bylo za celou cestu na posled kdy jsem se cítila osaměle.
