Tržiště v San Cristóbalu de las Casas, starém koloniálním městě ležícím v horách státu Chiapas, se stalo jedním z mých úplně nejoblíbenějších míst. San Cristóbal je jako dno misky obklopené vrcholky hor. V těchto vyšších polohách žijí lidé stále velmi tradičním způsobem. Pěstují ovoce a zeleninu, chovají zvířata, vyrábějí nejrůznější výrobky, především pak barevné látky a oblečení, které činí tento region jedinečným. Své produkty pak svážejí do středu historického města a prodávají je na trzích. Látky a šperky na velkém trhu přímo před hlavním kostelem, potraviny a poněkud praktičtější výrobky pak na o něco zastrčenějším, zato ještě rozsáhlejším tržišti o pár ulic dál…

Popravdě tržiště nejsou místa, která bych jako introvert obvykle s oblibou vyhledávala, natož abych si zde nakupovala téměř všechny potraviny. Tyhle trhy ale byly něco jiného. Vládla tam klidná atmosféra, o ceny se nedohadovalo, co kdo nabídl, to platilo, a stánky s tacos za sedm pesos byly vždy nablízku. Sice jsem si tam mezi potomky horských Mayů připadala jako ztracená bílá žirafa (nemám ani 165 cm), ale místní se ke mně nechovali nijak jinak a brzy jsem si i přestala připadat tak ztraceně.

Opravdu nepřeháním, když řeknu, že jsem se v té změti uliček orientovala podle čichu. Čerstvé ovoce a zelenina, bylinky, koření, tacos, čich vás nejlépe navedl tam, kam jste zrovna potřebovali. A pokud jste začali cítit maso, byl čas zahnout jinam. Centrem tržnice byla historická hala, kde nebylo nic jiného než maso. Přestože San Cristóbal leží ve výšce 2 000 metrů nad mořem a byl zrovna únor, teploty se stále držely nad dvaceti stupni. Nebalené maso v takových podmínkách a v takovém množství vytvářelo odér, na který můj evropský nosánek prostě není zvyklý. A tak jsem raději vařila jako vegetarián, přestože maso v tacos jsem na trhu jedla naprosto bez problémů celý měsíc a zdravotně závadné tak očividně nebylo.

Malou část trhu tvořily také stánky s výrobky a potřebami do domácnosti. Právě jeden z nich jsem se později rozhodla zachytit. Mezi záplavou proutěných košíků seděly dvě ženy, nejspíš máma s dcerou. Povídaly si spolu, popíjely u toho čaj a čekaly, až někdo projeví zájem o jejich zboží. Ve mně to vzbudilo dvě vzpomínky z dětství.

První byla na návštěvu trhu v Tunisu, kde na nás prodavači turistických kýčů neustále pokřikovali, až to vzbuzovalo strach a člověk nechtěl nic jiného než utéct. S prostředím trhu, ve kterém jsem právě stála, to vytvářelo úžasný kontrast. Na rozdíl od trhů, na které jsem byla zvyklá, tenhle vyvolával pocit naprostého klidu a jeho uličkami bych se klidně procházela celý den.

Druhou vzpomínkou byl fotografický ateliér, který měla moje babička v Kladně. Zastrčený ve vedlejší uličce hlavní třídy, podobně jako tyto dvě ženy z obrazu, sedávala s kávou a čekala s kolegyněmi na zákazníky. Po určitou dobu tam také fotila moje máma a brala mě s sebou. Podobně jako děti na trhu v Mexiku odbíhaly pro tacos, jsem já jako malé dítě odbíhala z našeho rodinného podniku na roh ulice pro párek v rohlíku.

A tak je tenhle obraz nejen zachycením momentu z jednoho mexického trhu. Je zachycením klidu v zemi, kterou svět považuje za cokoli, jen ne klidnou, ale také zachycením spolupráce rodiny.