Nejsem žádný expert na Mexiko ani na jeho bohatou, regionálně rozmanitou kulturu. Chci ho ale přiblížit ostatním a prostřednictvím svých zážitků povzbudit každého, kdo o cestě do Mexika teprve uvažuje. Pokud budete chtít něco doplnit nebo uvést na pravou míru, budu moc ráda, když napíšete komentář!

Všechny neozdrojované fotografie a obrázky jsou mé vlastní.

Co je Día de los Muertos a kde se slaví

Día de los Muertos (doslova Den mrtvých) je mexickým svátkem, který má do jisté míry obdobu v českých Dušičkách či americkém Halloweenu. Oslavy vrcholí na přelomu října a listopadu. Typicky se 31. října připravují oltáře (ofrendas) věnované zesnulým, 1. a 2. listopadu probíhají velkolepé veřejné oslavy a v dalších dnech se svátek přesouvá do rodinného kruhu.V mnoha městech však první přípravy začínají už během posledního říjnového týdne a oltáře zůstávají postavené po celý listopad. Tento měsíc totiž podle tradice patří zesnulým.

Kořeny těchto zvyků sahají hluboko do minulosti a vycházejí z tradic původních národů, které obývaly různá území dnešního Mexika. Každý region si tak dodnes uchovává své vlastní zvyklosti. Mexiko totiž zdaleka netvořili jen Aztékové. Do určité míry se tyto tradice sjednotily až se španělskou kolonizací, která přinesla i katolické svátky Všech svatých na začátku listopadu. Na rozdíl od našich Dušiček je však Día de los Muertos radostnou a barevnou oslavou. Nejde o smutek a truchlení, ale o připomenutí, že smrt je přirozenou součástí života. Věří se, že v těchto dnech se duše zesnulých vracejí mezi živé, aby se setkaly se svými blízkými. Tradičně býval svátek spíše tichou rodinnou událostí, ale s příchodem hollywoodských filmů se začal měnit i způsob, jakým ho lidé vnímají. Velkofilmy s velkolepými průvody inspirovaly skutečné oslavy a dnes ve větších městech (zejména tam, kde je více turistů) procházejí ulicemi hlučné, pestrobarevné průvody připomínající spíše brazilský karneval.

Chcete zažít Día de los Muertos přímo v Mexiku a nevíte, kam vyrazit? Dobrou zprávou je, že oslavy probíhají téměř v každém městě.Protože se ale svátek tradičně drží v rodinném kruhu, doporučuji vybrat větší město, kde se konají i veřejné akce, koncerty a průvody. Ideální je také vybrat si město s nějakým historickým centrem pro tu nejlepší atmosféru. Z toho důvodu, předpokládám, že nebude ideální například Cancún. Dobrou volbou bude rozhodně Mexico City. Chybu neuděláte rozhodně ani s Oaxacou nebo Guadalajarou. Skvelou možností je i níže popsaná Merida, která je snadno dostupná z Cancúnu a je jedním z kulturních center Mexika.Než se rozhodnete, kam vyrazit, doporučuji nahlédnout na webové stránky města nebo turistického úřadu, kde obvykle zveřejňují program oslav. Pokud plánujete dopředu, můžete se orientovat podle rozpisu z minulého roku (většina akcí se opakuje).

Zvyky těchto svátků

Oltáře a návštěvy hřbitovů jsou středobodem svátku Día de los Muertos. Prvním krokem příprav bývá úklid hřbitova. Rodiny čistí a obnovují náhrobky, často je znovu natírají a zdobí. Poté hroby pokryjí svícemi a oranžovými afrikány, jejichž výrazná barva a vůně mají podle tradice ukazovat duším cestu zpět domů.V každé domácnosti pak vzniká oltář (ofrenda) s fotografiemi zesnulých, květinami, svíčkami a oblíbenými pokrmy zemřelých. Věří se, že vůně jídla přitahuje duše a dodává jim energii během jejich krátkého návratu mezi živé.

V jakékoliv zmínce o Mexiku nelze pominout jídlo. Mexická kuchyně je perlou světového kulturního dědictví a i Día de los Muertos má své speciální recepty. Mezi tradiční pokrmy patří například:

• Tamales – taštičky z kukuřičného těsta vařené v kukuřičných či banánových listech, často pokládané i na oltář.
• Pozole – hustá polévka z kukuřice, masa a koření.
• Dulce de calabaza – dýně vařená v sirupu z třtinového cukru a skořice.
• Pan de muerto – sladký chléb typický pro toto období, často zdobený tvarem kostiček.
• Dulce de alfeñique – cukrová hmota, ze které se vyrábějí drobné lebky (calaveras) a další dekorace na oltáře.
• Nechybí ani sezónní ovoce a tradiční nápoje, jako je atole (slazený kukuřičný nápoj), horká čokoláda nebo café de olla (káva vařená s hnědým cukrem piloncillo a skořicí).

Jedním z nejznámějších symbolů svátku jsou malované lebky na obličeji. Tento zvyk pravděpodobně souvisí s cukrovými lebkami calaveras, ale svůj novodobý původ má až ve 20. století. Inspirovala ho satirická kresba mexického umělce José Guadalupe Posady z roku 1910, La Catrina, zobrazující elegantní dámu v podobě kostry. Posada tím chtěl připomenout, že nezáleží na tom, co si na sebe oblékneme, smrt si nevybírá a všichni jsme si před ní rovni, ať už patříme k jakékoli společenské vrstvě.

Posadovy kresby se brzy staly ikonickými a ovlivnily mnoho dalších umělců, mimo jiné i Diega Riveru, manžela Fridy Kahlo. Postupně se motiv kostlivců přesunul z papíru na kůži a stal se součástí moderních oslav Día de los Muertos. Svou roli přitom mohly sehrát i americké halloweenské převleky a mýty o aztécké bohyni smrti. Výsledkem je dnešní pestrá směsice tradic, která spojuje historii, umění i současnou kulturu.

Moje první dny v Mexiku a den mrtvých v Méridě

Do Mexika jsem se dostala až ve chvíli, kdy už byly přípravy na Día de los Muertos (na Yucatánu známý také jako Hanal Pixán) v plném proudu. Cesta byla trochu krkolomná: z Prahy do Londýna, pak do Orlanda na Floridě. Noc na letišti na lavičce a ráno konečně let do Cancúnu. Z letiště rovnou na zbrusu novou železnici Tren Maya a několik hodin vlakem do Méridy. Z nádraží ještě kousek autobusem do centra. Jeden z prvních pohledů, který mě v Mexiku přivítal, byla lidská postava zabalená do černých odpadkových pytlů a stříbrné izolepy, visící na železném plotě jednoho z domů. Z prvotního šoku, způsobeného mediální masáží, kterou o Mexiku běžně dostáváme, a nedostatkem spánku, mě probral závan větru. Ukázalo se, že člověk v pytli je jen hromada papíru, zřejmě dekorace ke svátku mrtvých. Zdá se, že Češi a Britové nejsou jediné národy s dostatkem černého humoru.

Hned po příjezdu do města přišel prudký déšť. Stihla jsem doběhnout to do hostelu, ale když liják po chvíli zeslábl, začala rychle padat tma. A tak jsem stála před dilematem: porušit vlastní zásadu netoulat se venku po setmění, nebo dál trpět hladem. Od odjezdu z Prahy předchozího dne jsem totiž měla jen jeden cheeseburger v orlandském mekáči. Mérida je statisticky jedno z nejbezpečnějších měst Mexika, a zpětně musím říct, že se tam člověk cítí bezpečněji než v mnoha evropských městech. Supermarket byl jen o pár ulic dál, a tak jsem se vydala ven. Kanalizace ale nestíhala a ulice se rychle zatopily. Jediný problém, na který jsem cestou narazila, byl ten, že mi čas od času uplavaly žabky a musela jsem je lovit mezi projíždějícími auty. Déšť tehdy neskončil dřív než samotné oslavy. K Día de los Muertos to ale tak nějak patří. Konec října je stále součástí období dešťů a podle místní víry déšť usnadňuje duším cestu na zem, proto je vnímán jako dobré znamení.

Ráno po snídani jsem se vydala prozkoumat okolí. Ukázalo se, že zaplavené byly jen některé ulice, a dál se dalo normálně procházet. Večer jsem se, ani nevím jak, přidala ke skupince z hostelu, která se chtěla podívat na průvod městem. Měl vést z náměstí až na hřbitov. Prošli jsme trasu, kterou jsme si mysleli, že půjde, ale průvod jsme nepotkali. Z toho plyne jednoduché ponaučení, předem si prostudujte program akcí a nespoléhejte na zmatenou skupinku z hostelu, kterou vede dvojice Američanů cestujících po světě bez mobilu. Což je sice obdivuhodné, ale rozhodně ne praktické. (Pro přehled akcí doporučuji např. web města Mérida: merida.gob.mx/animas). I bez průvodu ale město žilo. Ulice byly plné hudby, květin a vůní jídla. Na hřbitově, kam jsme nakonec dorazili, svítily desítky svíček a hroby byly barevně nasvícené. Mezi nimi se procházeli lidé a prohlížely si náhrobky. Na široké cestě mezi hroby hrála kapela a atmosféra byla nečekaně radostná.

Další dny jsem už raději vyrazila sama a tentokrát jsem průvody skutečně našla. 31. října prošel městem průvod duší z hřbitova do centra a 2. listopadu následoval další, tentokrát více karnevalový, který byl pravděpodobně závěrem oslav. Co se dělo dál nevím, 3. listopadu jsem se už totiž vyhřívala na karibské pláži, ale o tom zas jindy. Día de los Muertos v Mexiku je zážitek, který opravdu stojí za to. Během svých cest jsem se dostala i do Mexico City a všude jsem se i jako samotná holka cítila bezpečně, ale pokud se necítíte na velké davy hlavního města, Mérida je Día de los Muertos skvělou volbou.